A budu to pořád já?

Pro mě byl před 7 lety toto jeden z největších strachů. Neuměla jsem si představit, jak skloubím mateřství se svou nezávislostí, precizností, organizovaností. Že přijdu o to, jak vypadám, o zajímavý a pestrý život, o práci, ve které jsem byla dobrá...

A teď se tu na své mladší já dívám. Barefoot boty, dítě v šátku, prso venku. Večery, kdy bych mohla někam vyrazit, si z vlastní volby užívám v klidu doma. S dětmi trávím asi tak desetkrát víc času, než jsem myslela. Některé dny vůbec nepracuji. Spousta profesních kontaktů na mě zapomněla, ale přibyly desítky jiných. Zuby nehty se snažím o osvětu okolo kojení, ač jsem mohla být se svými dvěma vejškami kdoví kde, jak mi připomíná část rodiny. Už si nemyju ani nekulmuju denně vlasy.

Přitom si teď tolik připadám jako JÁ. Opravdová, bez slupek, potlačování svých potřeb, milující i milovaná, v souladu se svým tempem, spokojená.

Samozřejmě, že jo, jen jsem se prostě posunula. Podle vlastních potřeb, díky novým informacím a zkušenostem a lidem, kteří mi přišli do cesty.

•  většina změn bude chtěná a v souladu s tím, v čem je mi zrovna nejlíp
•  že změny se budou dít postupně
• že i přes jiné prostředí, okolí, vzhled... mi zůstane řada někdejších nálad, snů, emocí i urputnosti.