"Kojení mi nevadí, ale. Kojení podporuji, ale."

Toto je, chtělo by se říct, učebnicová ukázka hlášky, kvůli kterým vypadá podpora kojení v Česku tak, jak vypadá. Kvůli kterým ženy poslouchají otázky, do kdy ještě budou kojit. Kvůli kterým mají často pocit, že si musí vybírat mezi kojením a normálním každodenním životem. Kvůli kterým mnohdy už na sále pochybují, zda zvládnou kojit, nebo odcházejí z porodnice leckdy zbytečně s dokrmem nebo kojení ukončují dřív, než je na to jejich dítě připravené.

Hodnotit, za jakých okolností je pro nás kojení ještě OK, je podobné jako vytvářet podmínky, kdy ještě dítě smí plakat, kdy se mu může chtít spát, kdy může potřebovat mámu...

Kojení je norma.

Je to způsob péče, žádný nadstandard a "nice to have". Jak psala kolegyně z Mamily, kojení nemá žádné výhody - protože je normální. Stejně jako je normální, že nemáme teplotu.

Je to norma bez ohledu na to...
... zda se odehrává doma, nebo venku
... jak často se odehrává
... jak je dítě staré
... zda je u toho ženě vidět prso, nebo ne.

To, že každá žena přistupuje ke kojení mimo domov jinak, je úplně v pořádku. Každá máme jinou potřebu soukromí, jiné kojící rituály, jiné miminko. Samozřejmě je otázka, do jaké míry je to dané naší reálnou stydlivostí a do jaké očekáváním a prostředím, které nám vytváří okolí.

Včetně podmiňování typu "mám tě ráda, ale..." Do podpory kojení podobná ALE nepatří.

Je mi jasné, že s ohledem na zkušenost s nekojením v posledních 70 letech, na hromadu mýtů, které o kojení přetrvávají, a na masivní reklamu, která tlačí nekojení, bude změna ve společnosti trvat a dít se po krůčcích. I my si často ke kontaktnímu rodičovství a dlouhodobému kojení docházíme až postupně, naši rodiče s námi, když po pár letech vidí na vnoučatech, co vše jim tato péče dala. Osvěta se děje, ale trvá to.