Košík
0
0 Kč
Miminko v kočárku
01.04.2024
Jeden z důvodů, proč se třetím nekočárkuju, je ten, že čím víc dětí, tím míň praktické to je. Kočárek však nepoužívám, ani když někam vyrážím sama. Stejně tak jsem neměla potřebu "půjčit" miminko na vození komukoliv dalšímu.
Už mi prostě přijde samozřejmé mít ho u sebe. Mít s ním kontakt, vnímat ho, moct hned reagovat na jeho potřeby. Nemuset myslet na to, co udělám, když se vzbudí, když začne plakat, když se to stane na nevhodném místě...
Když se začne vrtět, tak moct pohladit, pohoupat. Když to nestačí, tak ho během pár vteřin přisát, často za chůze, bez toho, aby si toho někdo vůbec všiml. Moct ho ihned douspat, když někomu v tramvaji začne na plné koule zvonit mobil, jednou za měsíc se spustí zkouška sirén, za plotem se nečekaně rozštěká pes...
Mít neustálý přehled o tom, zda mu není teplo nebo zima.
Mít jistotu, že se kojí průběžně a dost bez ohledu na náš program a na to, jak ne/jsme doma. I díky nošení skoro nikdy neusne bez kojení a celé pití, tvorba i spokojenost miminka jsou bez větších výkyvů.
Když je vzhůru (obchod, mhd, ulice), dá se udržet klidu tím, že se může snadno koukat okolo. Mít přehled. Děláme na sebe obličeje. Uklidňuje ho ta prachobyčejná blízkost, můj tlukot srdce, doteky, tiché broukání, které na rozdíl od těch mobilů nikdo neslyší.
Mám už pocit, že to mládě ke mně patří. A dívat se na to, jak se veze metr přede mnou, by mi přišlo jako dívat se na to, jak jdu v tomto počasí bez bundy, která mi ujíždí před očima.
Takhle to mám já.
Možná proto, že už jsem zažila, jak to uteče. Protože mi obě odnošené děti (nejstarší až od čtyř měsíců, dřív jsem si netroufla) pak spávaly "po o" i ve sporťáku, to vození přišlo a bylo ho dost. A teď už mi oba zdrhají a já za nimi vlaju a ňuňám si na sobě to malé bezbranné, které nošení zatím potřebuje.
Děláme to tak, jak vnímáme, že je nejlíp pro nás. Před šesti lety pro mě bylo nejlíp vozit.
A je v pořádku, že druzí to také dělají tak, jak je PRÁVĚ TEĎ nejlíp pro ně.
