O generačních traumatech a smutku z nekojení

Nepochopení. Naším povídáním o kojení se týden co týden táhne jako červená nit.

Ženy mi popisují, jak je složité ustát tlak rodiny, že není miminko "naučené" na kočárek a neusne jinak než u prsa. Stejně tak zde v diskuzích pod mými posty. Trápí nás, jak se stále někdo ptá, proč zase kojíme, zda naše mléko stačí, zda mimiko nehladoví, proč mu nutíme prso, když u něj pláče…

Zachovat klidný dech, vysvětlovat, odpovídat s laskavostí a pokračovat v tom, čemu věříme, není jednoduché. Často cítíme nejistotu nebo naštvání.

I když mám někdy chuť z různých rad stran kojení protáčet oči (možná i proto, že coby laktační poradkyně vidím trochu "za roh" a víc dokážu domyslet různé důsledky), snažím se o smířlivost.

Řada našich maminek ani babiček nekojila, i když chtěly. Nebo jen velmi krátce.

Pak "došlo mlíko". Nebo to bolelo. Jediné dostupné informace velely učit miminka samostatnosti a režimu. A bylo žádoucí, aby se ženy vrátily rychle do práce. Což úplně ruku v ruce s kojením dle potřeb dítěte nejde.
Sama jsem kojená nebyla. Jako většinu miminek mě v porodnici nechávali plakat s dalšími dětmi. Mámě mě nosili po třech hodinách, na chvilku, často spící a čerstvě dokrmenou z láhve, takže bez zájmu o cokoliv dalšího. Pomoc s kojením žádná, takže když nás po týdnu pustili, mléko už dávno nebylo.

Spoustu žen tato zkušenost dodnes trápí.

Některým se možná při pohledu na to, jak samy kojíme a nosíme, otevírají vlastní mateřské bolesti. Možná je mrzí, že sobě ani nám toto dopřát nemohly – nevěděly, jak na to, a podpora byla minimální.

Možná až teď začaly pochybovat o postupech, které dosud považovaly za normální a správné. Protože je přece radili lékaři a dělali to tak všichni.

Možná je pro ně šok, že spoustu z toho, co nám chtějí nabídnout, odmítáme. Vycházejí z toho, co znají a co desítky let považovaly za správné. A až postupně zjišťují, s čím pracujeme my.

Mějme spolu proto trpělivost. Máme teď v péči o miminko nejspíš zmatek všichni, i když každá někde jinde. Vysvětlujme, poslouchejme se a dejme si navzájem trochu času, abychom se chápaly.