O školkových traumatech a co to přineslo

Na vlastní školku vzpomínám nerada.

Tím bych vlastně mohla skončit. Chci to ale rozvést a možná taky jednou provždy pustit.
A vysvětlit na tom, proč to máme teď doma jinak.

Do maloměstské školky jsem nastoupila klasicky ve třech letech. Nutno říct, že jsem žádná roztomilá holčička, která si tiše hraje v koutě, nebyla. Byla jsem velmi živé dítě s hromadou energie, se kterou mě tehdy nikdo neučil ani nenaučil pracovat (kromě pokynů "buď ticho"). Byla jsem mentálně dost napřed, takže jsem se často u různých aktivit nudila a vyrušovala. Rodiče se v té době ne za úplně klidných okolností rozváděli, takže jsem si nesla určitě něco i z tohoto. Snažila jsem se upoutat pozornost tím, že jsem "zlobila", dělala průšvihy a otravovala všechny hodné holčičky.

Že by se s něčím z toho někdo z dospělých pokusil pracovat, se úplně nestalo. Zato mě paní učitelka M. nesnášela. Spoustu vím zpětně od mamky, spoustu si toho pamatuji sama.

Že když byla k snídani bílá káva, kterou jsem nesnášela a z obřích blan se mi dělalo špatně, tak mi M. posměšně říkala, že nad tím hrnkem zůstanu sedět, dokud vše nevypiju. Zatímco si ostatní hráli. Občas se mě třeba po půl hodině zželelo jiné učitelce, občas mi pomohl někdo z dětí, někdy jsem to "omylem" vylila, za což následoval nějaký trest.

Na mou mamku M. průběžně tlačila, ať mě pak dá do zvláštní školy. Že jsem nezvladatelná. Dík, ty dvě vejšky jsem vystudovala nejspíš omylem.

Za zlobení následovaly pravidelně fyzické tresty. Štípání, tahání za vlasy.

Výsměch, nadávky. I ve čtyřech, pěti letech jsem věděla, že jsem "neoblíbené dítě".

Završil to předškolní ročník, když na mě paní M. jednou vlítla, cloumala mnou a ječela - netušila jsem proč. Následně jsem zjistila, že kvůli toaleťáku, který plaval v záchodě. Já ho tam nehodila. Spolužák Mirek ale prohlásil, že mě viděl. Což učitelce stačilo.

Mé mamce ten den vyhrožovala, že na mě zavolají policajty. Na pětileté děcko. Kvůli (nezahozené) ruli.

Od té doby (zhruba poslední tři měsíce do prázdnin) následovala jedna represe za druhou. Kdykoliv jsem si s někým hrála, učitelka nás rozdělila a mě odtáhla jinam. Bránila mi trávit čas s mou tehdejší kamarádkou. Jako jedinou mě odmítla vzít na závěrečný výlet.

Nechápala jsem to. Rodina za mnou sice asi stála, ale tehdy jsem to jakkoliv nepoznala. A má reakce byla, kromě strachu a pocitu méněcennosti, jednoduchá: začala jsem ještě víc zlobit. A ubližovat slabším.

Well done.

A nikdy, opravdu nikdy v životě jsem na školku nevzpomínala v dobrém. Ta moje je pro mě ztělesněním nepřátelské instituce. Která v (nejspíš mírně hyperaktivním, ale nadaném a schopném) dítěti zadělala na potíže se sebevědomím, problémy s asertivní komunikací, neschopnost pracovat se svými emocemi nebo se zařadit do kolektivu. Všeho tohodle jsem se pracně zbavovala až do dospělosti.

...

To, co jsem zažila já, už nezměním. A to, co jsem si měla osvojit v době školkové docházky, tedy nějaké sociální dovednosti, jsem dohnala zhruba o dvacet let později.

Co ale ovlivnit mohu, je to, aby nic podobného nikdy neprožily naše děti. Ani den - nutno totiž říct, že kdybych na cokoliv podobného přišla, velmi rychle je beru z daného místa pryč. Snažím se průběžně vytvářet podmínky pro to, abychom měli na výběr.

Samozřejmě vím, že roli hrají i další okolnosti. Že naše děti mají to štěstí, že vyrůstají v kompletní a harmonické rodině, že se jim dostává kontaktní výchovy, mají spoustu milujících příbuzných...

... a ráda bych, aby toto jakákoliv další instituce rozvíjela. Podporovala, udržovala.

Školka je pro mě tedy priorita. Možná větší než pro jiné lidi, protože moje vlastní špatná zkušenost. Možná proto, že věřím, že se tu formuje naše osobnost ze všech stupňů vzdělávání nejvíc. Možná proto, že v dětech trochu vidím sebe - neřízené rakety, které ale mají obrovský citový repertoár, se kterým se potřebují naučit pracovat.

Je to pro mě investice, kvůli které si odepřu spoustu jiných výdajů. Kvůli které mimo jiné (krom toho, že mě to baví) na rodičovské dovolené pracuji.

Toto jsou důvody, proč jsme dceři vybrali soukromou školku, kde je jenom pár dětí. Hledali jsme místo, kde vyučující přistupují k dětem individuálně a pracují s jejich potřebami a osobnostmi. Kde je respektující přístup pomalu na vyšším levelu, než se občas daří nám.

Díky tomu všemu už dva roky denně pozoruji, jak se naše dcera učí zvládat nové situace, které jsou pro ni často zpočátku náročné, komunikovat své potřeby a vycházet s dalšími lidmi. Učí se být empatická, mít smysl pro fair play a dovednost ocenit ostatní za to, co dělají, ale i sebe samotnou. Učí se fungovat podle pravidel, která mají nějaký důvod a kterým sama rozumí.

A hlavně... to tam miluje. Školkou se chlubí, kde může, hraje si na ni doma, v sobotu se ptá, kdy už skončí víkend.

A last but not least. Naše školka je komunita. Dětí, rodičů a vyučujících. Všichni můžeme mluvit do toho, jak co funguje. Jsme průběžně u toho, máme k sobě důvěru.

A vidět toto, třicet let poté, co jsem hypnotizovala chládnoucí škraloupy, doufajíc, že někam zmizí, je pro mě neuvěřitelně hojivé.